Vysvětlení je jednoduché:

1. Jakékoli útočné zbraně NATO, jehož je Česká republika členem a v němž se podílí na kolektivní obraně, jsou nezbytné pro naši účinnou obranu. Pokud má útočné zbraně potenciální protivník, v tomto případě Rusko, nemůže být obrana NATO bez stejných nebo lepších zbraní dostatečná. To platí i pro rakety s jadernými hlavicemi. Ve vojenské terminologii se tomu říká princip odstrašení. Odstrašení je zatím jediný způsob, jak zajistit mír a bezpečí naší části světa. Poslední ruská invaze na Ukrajinu a všechny předchozí ruské války vedené pod falešnými záminkami proti sousedním zemím (Gruzie 2008, Ukrajina 2014) nutnost odstrašení bohužel v praxi potvrdily. Rusko je nebezpečný agresor a neváhá zaútočit na státy, které považuje za součást své „sféry vlivu“.

2. Zbraně držené demokratickými státy, v tomto případě společenstvím států sdružených v obranné alianci Severoatlantické smlouvy (NATO), která nemá úmysl na nikoho útočit, není totéž jako zbraň v rukou ruského režimu. Ruská strategie na rozdíl od strategie NATO je útočná. A nejen strategie. Ruská armáda jaderné útoky na Varšavu a na Stockholm opakovaně v praxi nacvičovala. Jaderné a další zbraně v rukou spojenců NATO jsou něco jako pistolí v rukou policisty. Pokud může být zločinec ozbrojen, musí být dostatečně ozbrojen i policista, aby mohl chránit bezpečí obyvatel. Pochopitelně musí mít zbraň stejnou nebo lepší, než má zločinec.

3. Česká republika jadernými zbraněmi nedisponuje. Rakety s jadernými hlavicemi jsou ale rozmístěny na území členských států NATO. Musím trvat na tom, že to je v zájmu České republiky, stejně jako je v našem zájmu být členem této organizace a podílet se na její kolektivní obraně. Rusko považuje Českou republiku za součást své „sféry vlivu“ a tím popírá naši suverenitu. V posledních letech Rusko opakovaně a bezdůvodně označilo Českou republiku za nepřátelský stát a různými způsoby se pokouší podkopat demokracii v naší zemi, především organizovanou korupcí a šířením dezinformací. Lidé jako Josef Skála se na tom otevřeně podílejí, popírají ruské zločiny a demokraticky zvolené politiky označují za „válečné štváče“. 

Kdo je Josef Skála?

Bývalý místopředseda KSČM a především bývalý ideový spolupracovník Státní bezpečnosti (StB), resp. tajný spolupracovník rozvědky, která byla součástí StB. Vlastní životopis Josefa Skály z první poloviny 70. let je veřejně dostupný ve svazku vedeném Státní bezpečností. On sám v něm uvedl:

„Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna na úsvitu na ruzyňském letišti.“ „Snažil jsem se pomáhat sovětským vojákům i ve zdánlivě bezvýznamných věcech jejich každodenního života u nás. Brzy po vstupu vojsk, ihned poté, co se rodičům podařilo navázat kontakt, jsem začal pracovat jako autor článků, zpráv a poznámek pro rozhlasovou stanici Vltava.“ (zdroj zde)

Úkolem stanice Vltava, která vysílala z území tehdejšího NDR od prvních dnů okupace, bylo šířit sovětskou propagandu a dezinformace o „bratrské internacionální pomoci“. Stanice napadala nejenom tehdejší československý rozhlas a tisk, ale také různé politiky z období Pražského jara. Ti všichni byli podle Vltavy „oddanými exponenty kontrarevoluce“ a „prozápadními dobrodruhy“. Naopak sovětští tankisté byli popisováni jako oddaní hrdinové, kteří přijeli Československu na pomoc. V rozporu s realitou také vysílačka tvrdila, že v Československu je až na „provokační akce a štvavé projevy“ klid a obyvatelé děkují vojákům, že je „přijeli zachránit“. (zdroj zde)

Josef Skála byl tím, co je dnes s plnou vážností možné nazvat zrádcem a kolaborantem s tehdejší okupační mocí. Byl také šiřitelem lží a dezinformací, proto jsem označení novinář výše uvedl v uvozovkách. Není proto překvapením, že se můj výrok záhy po odvysílání stal materiálem pro různé dezinformační kanály, které dnes šíří lži o skutečném dění na Ukrajině, která byla 24. února letošního roku napadena Ruskou federací s cílem zničit ukrajinskou státnost. Rusko páchá na Ukrajině válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které mohou být v budoucnu posouzeny mezinárodním společenstvím za genocidu.