Ve vládní novele původně připravené jako nekonfliktní adaptační norma evropského práva se z čista jasna objevil pozměňovací návrh SPD zavádějící kvóty pro potraviny vyrobené v České republice. Jinými slovy, nařizuje velkým prodejnám nad 400 m², aby podíl vybraných potravin prodaných jejich zákazníkům činil až 73 %. To je i z praktického hlediska naprosté sci-fi.

Odůvodnění navrhovatelů zní nepochybně bohulibě. Kdo by nechtěl podpořit místní výrobu potravin a české zemědělství. Jenže věc není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Návrh totiž ve skutečnosti nevede k podpoře zdravého českého zemědělství, ale je to způsob, jak opět na úkor českých občanů nasypat více peněz do kapes gigantických zemědělských holdingů typu Agrofert. O tom, proč návrh spatřil světlo světa, můžeme spekulovat. Bylo by až příliš okaté, kdyby s kvótami přišla Babišova vláda. Premiér také hned po schválení ve sněmovně deklaroval, že s tím nemá nic společného. Návrh nicméně prošel. A co premiér nechce, to ve sněmovně neprojde. Vzhledem k tomu, že v této problematice Babiše opět pronásleduje obrovský střet zájmů, nelze mu přiznat polehčující okolnost. 

Kromě ekonomických dopadů v podobě nárůstu cen, které naši občané pocítí při nákupu na nedělní oběd, svědčí o rozporuplnosti tohoto návrhu i skutečnost, že značná část českých zemědělců i odborné veřejnosti návrh nepodporuje. Kvóty vedle Hospodářské komory či Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže odmítla také Asociace soukromého zemědělství, tedy instituce zastupující zájmy malých a středních zemědělců. Ti jasně deklarovali, že jim kvóty nijak nepomohou. Přitom právě malé a střední zemědělce bychom měli všestranně podporovat na prvním místě. Na rozdíl od velkých odosobněných kolektivních výrobců jsou to právě oni, kdo utváří a stabilizuje český venkov.  

Bohužel se děje pravý opak. Kvóty deformující konkurenční prostředí ve svém důsledků prospívají především velkým zemědělským podnikům. To může být dalším impulsem pro velké a zahraniční investory skupovat větší a větší lány a vytvářet ještě větší zemědělské podniky. Takoví investoři nemají k půdě přímý vztah. Ve spojení se současným systémem dotací pro ně zemědělské odvětví představuje pouze ekonomický prostor pro maximalizaci zisku. Důsledkem je pak bezohledné drancování české zemědělské krajiny se všemi negativními ekologickými důsledky.

Deformace konkurenčního prostředí trhu vede jak k nárůstu cen, tak ke snížení kvality potravinových výrobků. Kdo by usiloval o kvalitu, když má jistotu, že stát prostřednictvím kvót eliminuje cizí konkurenci a zajistí tak snadný odbyt. V takové situaci lze spíše očekávat, že velké podniky jako Agrofert budou podléhat pokušení zvyšovat si zisky. Můžeme tak očekávat, že na místo skutečného masa budou do masných výrobků přidávat stále více polského separátu složeného z kůže, šlach a namletých chrupavek.

Smyslem kritiky navrhovaných kvót není podpora velkých obchodních řetězců. Ty se spotřebiteli a výrobci rovněž nezachází v rukavičkách. Jejich hlavním a přirozeným zájmem je rovněž dělat byznys bez větších ohledů. Nicméně válka Babišova impéria s prodejními řetězci se nesmí lživě skrývat za návrhy zákonů, které se veřejnosti prezentují jako podpora českým zemědělcům. Nakonec na to opět doplácí český občan. 

Podpora českému zemědělství musí vést zcela jiným směrem. A to k stimulaci větší diverzity prostřednictvím podpory drobných a středních zemědělských podniků a rodinných farem. Ty by měly utvářet přirozenou páteř českého zemědělství a venkova s pevnými kořeny a osobním vztahem k půdě a krajině. Drobné a střední podnikání tvoří základ vyspělých ekonomik a na venkově a v zemědělství to platí dvojnásob. Gigantické zemědělské podniky uchovávající ducha komunistické kolektivizace nejsou správnou cestou.

Myslí-li to SPD a A. Babiš s českým zemědělstvím a občany alespoň trochu vážně, budou mít ještě jednou příležitost to brzy dokázat, až horní komora kvóty neschválí a sněmovně je vrátí.