V případě české společnosti se blížíme k situaci druhé. Ve chvíli, kdy je zřejmé, že epidemie opět nabývá na síle a stojíme před kolapsem nemocnic, politická reprezentace místo vyslání jasného signálu vykročila cestou chaosu a nejistoty. Lidé neví, co bude platit po víkendu, za čtrnáct dní, jaký bude postup do budoucna. Za takových okolností nemůže nikdo po občanech chtít, aby našli poslední zbytky sil a vzali situaci vážně.

V kritických chvílích před bitvou sehrává zásadní roli ten, kdo má na starosti velení. Jeho úkolem je sjednocovat a motivovat společenství čelící vážné výzvě. Musí umět přesvědčit, že společně bojují za něco, co dává smysl, a že úsilí a oběti nejsou zbytečné. Nic z toho se však premiérovi české vlády nepodařilo.  Společnost rozdělenou na většinu vyčerpaných lidí ztrácejících poslední špetky důvěry a menšinu na životě ohrožených spoluobčanů, nedokázal spojit.

Není snadné přesvědčit rodiče dětí už rok prodlévajících mimo školní lavice nebo někoho, kdo přišel o živobytí a propadá se do dluhů, o tom, že dává smysl vydržet, a ještě chvíli táhnout za jeden provaz. Že bychom měli postupovat společně proto, abychom jedno procento spoluobčanů, kteří bez opatření s matematickou jistotou zemřou, zbytečně neobětovali. Ale to je přesně úkol pro státníka. Politika, který je osobnostně dost zralý na to, aby chápal, že odpovědné vládnutí nespočívá v rozdělování předvolebních balíčků, nýbrž že se vyznačuje především odvahou činit v pravou chvíli správné, byť nepopulární kroky. Slabošství a populismus premiéra si tak vybírá svou krutou daň a v krizi se obnažuje dvojnásob.

Lze namítat, že kritizovat a ukazovat na viníka je příliš snadné. Zvláště nenese-li člověk tíhu odpovědnosti. Úkol, který osud před Babiše postavil, je možná až nespravedlivě krutý.  K údělu vládců však jednoznačně patří skládat účty za výsledky své vlády. Ty bohužel vyznívají v případě Babiše jasně. Na rozdíl od většiny evropských zemí se u nás od podzimu nepodařilo epidemii nejen zabrzdit, ale situace se vážně zhoršuje. Očkování stagnuje a nemocnice jsou na pokraji kapacit. Vláda ztratila důvěru Parlamentu a není schopna navrhnout, a především obhájit kroky, které by situaci zlepšily. Česká republika se stala evropským inkubátorem viru a představuje nebezpečí pro ostatní. Platí totiž rovnice, že čím větší počet nakažených, tím větší pravděpodobnost nových mutací viru. A k tomu všemu je stále více zřejmé, že krutým protivníkem nám není pouze vir, ale neschopnost premiéra naslouchat, domluvit se a najít kompromis.

Nacházíme se v osudové chvíli. Chceme-li epidemii zastavit, a vyhnout se tak tisícům zbytečně mrtvých, musí vedoucí politici zanechat nezodpovědný populismus a jasně říci, že před námi není jiné řešení, než kompletní několikatýdenní izolace a rychlé očkování. Je to jediná šance, jak zabránit nebezpečnému chaosu a dlouhé epidemické agónii. Jejich úkolem je semknout se, jednat společně, získat si tak ztracenou důvěru lidí a udat jasný směr. Nevím, zda je to vůbec ještě možné, zvláště při pohledu na ty, co opakovaně porušují pravidla a pohrdají lidmi. Na politické hry už ale není čas. Je třeba konat.