Proč jsem jel minulý týden na Ukrajinu a co jsem tam dělal?
Byl únor 2015 a ukrajinská armáda sváděla boj o Debalceve, symbol tehdejší války na Donbase. Nepřiznaná ruská agrese, peklo na zemi a tomu všemu bezradně přihlížející Západ odvolávající se na bezzubé Minské dohody. Právě tehdy „separatisté“ a jejich ruští mecenáši učinili důležitou zkušenost, která vedla až k letošnímu strašlivému vyvrcholení: nejhorší válce na našem kontinentu od roku 1945: Západ Ukrajině nepomůže a Rusko si může dělat, co bude chtít.
Proto jsme se tehdy s přáteli rozhodli protestovat na tiskové konferenci premiéra Sobotky a důrazně ho vyzvat, aby Česká republika zaujala k Rusku tvrdý a jednoznačný postoj. Zabírání pohraničních oblastí, anexe Krymu a masivní propaganda nepříjemně připomínala historické události 20. století, kdy se obětí agrese bez valného zájmu Západu stalo Československo, rok 1938 a 1968.
Celá léta jsem sledoval řádění kremelského režimu a jako senátor se snažil připomínat jak porušování lidských práv na okupovaných územích Ukrajiny, tak v Rusku. Byl jsem přesvědčen, že cílem ruského imperialismu není jen Ukrajina, ale celá domnělá ruská „sféra vlivu“ a my s ní. Masivní ruská propaganda, vydírání dodávkami plynu i ropy a zrádcovské postoje některých českých politiků to jen potvrzovaly.
Ihned po 24. únoru jsem volal po rychlé a účinné vojenské pomoci Ukrajině. Vyzval jsem s dalšími zákonodárci premiéra, aby Česká republika zahájila diplomatickou iniciativu a navrhla zřízení částečné bezletové zóny nad Ukrajinou a vytvoření humanitárního leteckého mostu pro Mariupol. Měl jsem s odborníky připravené konkrétní parametry těchto návrhů. Pomoc Ukrajině jsem od začátku chápal jako předsunutou obranu naší země. Vystupoval jsem na demonstracích a snažil se burcovat veřejné mínění. Vlna solidarity české veřejnosti i jejích současných představitelů byla na Ukrajině nesmazatelně zapsaná.
Když jsem letos v srpnu získal možnost zajistit a dopravit materiální pomoc ukrajinským vojákům, neváhal jsem. Za prostředky darované filantropem Kvidem Štěpánkem a jeho firmou Isolit BRAVO z Jablonného nad Orlicí jsem zajistil nákup 10 termovizních monokulárů a 3 drony s nočním viděním v hodnotě přes půl milionu korun a souhlasil s tím, že tento materiál osobně dopravím příslušníkům teritoriální obrany Mykolajivu, národní gardy a speciálních jednotek. Chtěl jsem ukázat odhodlání nepomáhat jen na dálku, ale dojet až na místo mezi lidi, kteří podle mého nejhlubšího přesvědčení bojují i za Českou republiku, Evropu a hodnoty, které společně vyznáváme. Kromě vojáků jsem se setkal i s obyvateli města, představiteli ministerstva obrany a šéfkou rady Mykolajivské oblasti Hannou Zamezejevovou. Stopa české pomoci je na Ukrajině hluboká, Ukrajinci jsou za ni vděčni a Česká republika získala v této zemi velmi dobré jméno.
Viděl jsem na místě trosky místního letiště, veterinární kliniky, pedagogické fakulty a obytných domů. Zapojil jsem se i do distribuce potravinové pomoci, abych pochopil, jak lidé žijí ve válečných podmínkách bez pitné vody, několikrát denně pod hrozbou raketových útoků.
Nejhorší vlnu raketových útoků od zahájení ruské invaze jsem v Mikolajivu a Oděse i osobně zažil. Je zcela jasné, že Rusko nemá ve své nesmyslné agresivní válce žádné zábrany. Protože vojensky prohrává, snaží se barbarstvím vyvolat paniku mezi civilisty a přimět Ukrajinu k ústupkům útoky na ukrajinská města a energetickou infrastrukturu. Také jsem pochopil, že ukrajinská vůle po vítězství je nezlomná. Nezlomil by ji dokonce ani útok taktickou jadernou zbraní. Rusko už bylo vojensky poraženo a nemá jiné prostředky než pokračující teroristické útoky, strach a vydírání. Musíme proto nasadit všechny dostupné prostředky nejen proto, aby Rusko uznalo svou porážku, ale i proto, aby se tyto prostředky vedení války staly pro celý civilizovaný svět napříště nepřípustné.
Sláva Ukrajině!