Z několika opodstatněných důvodů působí totiž Istanbulská úmluva na mnohé jako červený hadr na býka a nesmyslně se stala předmětem kulturní války, jenž zastírá účel celé věci, a tou je zlepšení ochrany žen před násilím. Ze studií víme, že násilí od blízké osoby v České republice zažila na vlastní kůži každá třetí žena a čtrnáctý muž. Ženy se mnohem častěji setkávají s násilným chováním a sexuálním obtěžováním také na pracovišti a jinde v běžném životě.

Případy hrubého sexuálního násilí jsou skrytým a (pokud vyjdou najevo) pro většinu z nás šokujícím bezprávím, které nemá mít v naší společnosti místo. Na několika příkladech z poslední doby jsme si ale mohli všimnout, jak dokáže být pachatel celá léta skrytý a na veřejnosti si dokonce může užívat obdivu jako celebrita. Ukazuje se, že oběti léta mlčí ze strachu, že jim nikdo neuvěří a právo je neochrání. I proto není celý rozměr problému násilí na ženách patrný a je u nás, stejně jako jinde v Evropě podceněný a přehlížený.

V České republice samozřejmě máme právní nástroje, které umožňují stíhat pachatele, ale mít něco napsané ve sbírce zákonů nestačí, když velké množství případů nikdy žádný soud nedostane k posouzení. Také zákon o obětech trestných činů se u nás uplatňuje nedostatečně. Istanbulská úmluva řeší i prevenci násilí a ochranu obětí a to je určitě oblast, kde má Česká republika ještě co dohánět. Je užitečné a prospěšné být součástí klubu zemí, které si můžou v této oblasti i navzájem pomáhat a vyměňovat zkušenosti.

I když se nás některé problémy popsané v úmluvě přímo netýkají, například nucené sňatky, ženská obřízka nebo takzvané vraždy ze cti, není na místě se tvářit, že se v ničem zlepšit nepotřebujeme. Připojení k úmluvě samo o sobě nic nevyřeší, ale je to důležitý závazek s násilím na ženách něco dělat. Tak funguje mezinárodní spolupráce. Takto můžeme přispět svým dílem i k tomu, aby se násilí na ženách stalo nepřijatelným nejen v České republice, ale všude v Evropě.

O Istanbulské úmluvě se šíří mnoho mýtů a hloupostí, jak z úst veřejně známých osob, tak i několika málo právníků. Istanbulská úmluva neohrožuje ústavní princip rovnosti mužů a žen, ale je naopak v souladu s úsilím o jeho naplnění.

Přijetí Istanbulské úmluvy do českého práva a praxe je v rukou českých zákonodárců a českých orgánů a institucí, takže strašení tím, co nám tu neblahého způsobí, nemá oporu v realitě. Není důvod, aby větší pozornost věnovaná násilí na ženách vedla k opomíjení případů, kdy jsou oběťmi násilí muži. Potíráním násilí a výchovou k jiným řešením neshod a konfliktů prospějeme společnosti jako celku.

Istanbulská úmluva nemůže ohrožovat ani tradiční rodinu, tedy pokud si nemyslíme, že násilí je nějakou „tradiční“ součástí rodinného života. A je vůbec zvláštním paradoxem, že v Česku je Istanbulská úmluva opakovaně odmítána s poukazem na nutnost chránit tradiční hodnoty, zatímco v Polsku nebo Itálii, kde jsou křesťanské tradice v běžném životě mnohem více zakořeněné, byla úmluva dávno přijata. Celkem už platí ve 35 ze 47 států Rady Evropy.

 

Psáno pro FORUM24