Když přijde řeč na efektivitu státní správy, většina z nás se asi shodne na tom, že by peníze vybrané na daních šlo využívat účelněji. Leckdo si je dokonce jist, že by stát mohl více muziky předvést i za méně peněz. Málokdo má ale jasnou představu, kde s úsporami začít, takže náklady na chod státní administrativy rostou a žádné významné snižování daní se nekoná.

Až do minulého týdne. Aniž by se premiér obtěžoval s vysvětlením, kde na to vezme, rozhodl se protlačit sněmovnou pozměňovací návrh na „zrušení superhrubé mzdy“. Bude-li tento zákon přijat, způsobí to státnímu rozpočtu výpadek příjmu ve výši zhruba 130 miliard korun. Příprava této změny byla přitom naprosto amatérská. Místo toho, aby vláda takto zásadní změny veřejnosti obhájila a vypořádala se s námitkami odborníků, rozhodl se Andrej Babiš „jít na sílu“. Obešel přitom dokonce svého koaličního partnera (který si to jako obvykle nechal líbit) a změny schválil za podpory ODS, KSČM a SPD.

Důkladně promyšlené snížení daní přitom není špatným krokem, protože zdanění práce je u nás poměrně vysoké. V době silného ekonomického růstu to tolik nevadilo, ale pokud chceme nyní rychle restartovat ekonomiku, nižší zdanění mezd by mohlo pomoci. Taková změna musí být ale dlouhodobě udržitelná. Jinými slovy, vláda musí nejdříve najít způsob, jak provozovat stát levněji a teprve potom snižovat daně. Opačný postup povede pouze k tomu, že poroste zadlužení. Dluhy nakonec budeme muset zaplatit, jen za mnohem horších podmínek než dnes.

I kdybychom připustili, že cílem daňového manévru není koncepční snížení daňové zátěže práce, ale pouze krátkodobá podpora, zvolené řešení stejně nedává smysl. Snížení daňového základu totiž nepovede automaticky ke stejnému nárůstu spotřeby. Babišův návrh na „zrušení superhrubé mzdy“ totiž přinese více prostředků vysokopříjmovým skupinám obyvatel, zatímco lidé s nižšími příjmy si polepší jen o pár stovek. Zatímco nízkopříjmové skupiny budou utrácet více, ale nebudou mít příliš z čeho, vysokopříjmové skupiny, které utrácet nepotřebují, přesunou vyšší příjmy do úspor.

Babišův návrh, který selhává v úrovni makroekonomické, bude mít ovšem ještě horší důsledky v rovině sociální. Stát, kraje a obce, které budou poškozeny výpadky příjmů, začnou logicky šetřit. Ze zkušenosti lze odhadnout, že se úspory budou týkat především poskytovaných služeb jako jsou školství, zdravotnictví a sociální služby. Babišem přichystaný propad příjmů státního rozpočtu se tak v konečném důsledku obrátí zejména proti příjmově slabším občanům a prohloubí problémy ve strukturálně postižených regionech. Nůžky mezi bohatými a chudými se budou dále rozevírat.

Shodneme-li se na tom, že snížení daňového zatížení by mělo moderovat sociální rozdíly, podržet nižší střední třídu, pomoci ekonomice, a přitom katastrofálně nezadlužit budoucí generace, vychází lépe ta část daňového balíčku, s níž přišli Piráti. Tedy zvýšit daňový odečet pro lidi s nejnižšími příjmy. Nejenže takový krok posílí spotřebu v segmentu, který to opravdu potřebuje, ale ve srovnání s Babišovým návrhem vyjde státní kasu i mnohem levněji.

Při hlasování v Senátu podpořím tedy principy, s nimiž přichází Pirátský návrh. Daňové změny z dílny ANO protlačené Sněmovnou s pomocí ODS totiž vnímám jako čistý populismus, kterým chce premiér získat přízeň voličů v době, kdy začíná ztrácet podporu. Místo aby se zodpovědně zabýval reformou veřejných financí, připomíná šílence, který s sebou ostatní strhává do propasti.